Září 2015

Navždycky.

30. září 2015 v 18:37 | N. |  Povídky
Název: Navždycky.
Autor: N.
Žánr: Drabble
Počet slov: 200
Máme tady další povídku, ale je tentokrát trochu dojemnější. Chtěla bych ji věnovat tomu nejdůležitějšímu muži v mém životě. Mám tě ráda, tati. <3

Začni s úsměvem

28. září 2015 v 21:31 | B. |  Povídky
Název: Začni s úsměvem
Autor: B.
Žánr: Drabble
Počet slov: 200
Takhle bych se chtěla probouzet se svou láskou. Pravděpodobně bych zakřičela už z ložnice a zpívala bych taky :D

To víš, že ano, lásko moje.

28. září 2015 v 17:50 | N. |  Povídky
Název: To víš, že ano, lásko moje.
Autor: N.
Žánr: Drabble
Počet slov: 200
Tahle povídka vznikla na téma týdne "Kdybych se stal milionářem". Upímně, napadla mě naprosto spontánně a když jsem ji psala, docela jsem se u toho bavila. Je to, jako bych viděla mě a mou druhou polovičku.
Přeji příjemné počtení. ;-)

Filmový tip #1 - Umění zapadnout

27. září 2015 v 15:13 | N. |  Filmové tipy
Název: Umění zapadnout
Originální název: The Art of Getting By
Žánr: Romantický/Drama/Komedie
Délka: 80 minut
Hlavní role: Fredie Highmore, Emma Watson

Máme tady první filmový tip. Dlouho jsem nevěděla, kterým filmem začít a tak jsem to odkládala pořád dokola. Navíc nikdy nebyl čas skouknout nějaké dobré filmy, protože jsem buď byla zabrána do čtení nějaké knihy nebo do učení. Teď jsem onemocněla a konečně jsem měla čas se podívat na pár filmů a tenhle mě přímo nadchl.

Book TAG by N.

27. září 2015 v 12:44 | N. |  Knižní tipy
Brouzdala jsem na internetu a hledala nějaké zajímavé blogy a články, když jsem narazila na tenhle Book TAG. Jsou to vlastně otázky ohledně knih, které čtu a tak. Je naprosto běžný, objevil se už na více stránkách, takže není nijak originální, ale ty otázky se mi docela líbily, tak jsem si řekla proč na ně neodpovědět. :)

Už se neprobudit

26. září 2015 v 11:57 | B. |  Povídky
Název:Už se neprobudit
Autor: B.
Žánr: Drabble
Počet slov: 200

Knižní tip #2 - Malý princ

25. září 2015 v 14:50 | N. |  Knižní tipy
Název: Malý princ
Originální název: Le Petit Prince
Autor: Antonie de Saint-Exupéry
Žánr: Světová literatura - Romány
Rok vydání originálu: 1949

Zase tu máme malý knižní typ. A opět je to něco málo z povinné četby. Pro mě osobně je takovým malým únikem od pošmourného a jednotvárného denního života.
Člověk by si mohl říct, že když je v zadu napsáno "Pro čtenáře od 7 let.", tak to bude knížka pro děti. Není to tak docela pravda. Tato krátká ilustrovaná kniha je určena pro všechny věkové kategorie.
A čím je tedy tak vyjímečná, že ji může číst každý? Tím, že každý ji postupem času chápe jinak. Jako malá jsem tu knihu chápala jako jednoduchou krátkou pohádku o kouzelném malém princi, ale při čtení knihy k maturitě jsem poznala, že to opravdu není jen tak obyčejná kniha. Dá se to těžko vysvětlovat ale člověk při ní musí opravdu číst mezi řádky.
Teď taky něco z obsahu. Je to o malém princi, který ze své malé planetky přichází na zem, aby se setkal a autorem a předal mu tajemství své pouti. Je to více méně všechno. Ale je to opravdu líbezná knížka, která vám bude jistě právě tak milá a blízká, jako byla všem čtenářským generacím, a ke které se budete i později najednou rádi vracet.

Divoženčin sen - část 4.

21. září 2015 v 20:00 | B. |  Povídky
Další a poslední část povídky Divoženčin sen. :3

Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Chtěla jít dál, pokračovat v cestě, ale pak ho zahlédla. Ten elf šel za ní. Sledoval ji až sem. Zamračila se. Co má v plánu? Přece by za ní nešel jen tak. Určitě ne tak daleko, leda že by si chtěl být jistý, že je pryč. Otočila se zpátky s tím, že si ho nebude všímat, ale cestu jí zastoupili další jeho druhové.
Takže teď byla obklíčená asi třiceti elfy, všichni měli luky a mířili na ni. Divoženka sama cukla rukou, ale hned si uvědomila, že by se neubránila. Zůstala tedy stát a koukala na ně.
Elf mávl rukou a všichni lučištníci, kteří stáli na levé straně, vystřelili. Až teď si všimla, že mají k šípům přivázaná lana. Ta přeletěla divožence nad hlavou, hned na to provedla to samé taky druhá strana. To ji přišpendlilo k zemi.
"Dolliah en uvviel. C'elme esse an." Zasyčel. Divoženka si domyslela, že to znamená něco jako "Nepleť se mi do života, nechám tě tady umřít.", protože hned co to dořekl, se otočil a odcházel i s jeho doprovodem.
Začalo se stmívat a ona tam pořád ležela, pod všemi těmi provazy. Neschopna se pohnout nebo zachránit. Byla už vyčerpaná, jak volala o pomoc. Zavřela oči a pomalu položila hlavu na zem.
Když otevřela oči, oslepilo jí světlo. Zamrkala, a když si oči přivykly, rozhlédla se. Nepoznávala to tam. Všechno bylo zalité slunečními paprsky. Místnost připomínala kouli postavenou snad z větví? Netušila kde je, ale cítila se v bezpečí. Pohlédla na svou ruku, kterou si poškrábala, když utíkala pryč. Měla ji zavázanou velkým dlouhým listem, už ji skoro nebolela.
Posadila se na posteli a protáhla se. Když vstala a chtěla odejít, vešel do místnosti někdo další. Instinktivně sáhla na záda pro luk, ale nebyl tam. Nechala tedy ruku klesnout k pasu. Jakmile spatřila toho, kdo přišel, začervenala se a byla ráda, že barva, kterou měla na obličeji se jí rozmazala a její ruměnec tedy nešel vidět. Byla to Clarion, její vysněná elfka.
"Nemusíš se bát. Tady jsi v bezpečí." Pronesla líbezným hlasem a pokračovala. "V noci jsi mluvila ze spaní." Lehce se usmála. Divoženka o kousek couvla. Netušila co povídala. Řekla jí snad, že se jí líbí? Že po ní touží? Nebo řekla jen nějakou hloupost? Ne, podle výrazu elfky jí to řekla. Jak se ale zachová? Opětuje jí její city? Nebo to přičte poblouznění z dehydratace?
Po chvíli mlčení přerušila Clarion ticho. "Možná bys mi to mohla zopakovat, Ru." Takže jí prozradila, jak se jmenuje. Ru na ni jen nechápavě koukla. Co přesně jí měla zopakovat? "To o tvých citech." Poradila jí elfka a zvědavě ji sledovala. "To, proč jsi chtěla ublížit tomu jednorožci, proč pokaždé, když mě spatříš, zrudneš a upřeně mě sleduješ,…" Ru polkla. Takže se jí přiznala a teď bude donucena přiznat se znovu. Elfka ale nevypadá, že by jí to nějak vadilo. Právě naopak, oči jí svítily.
"Já.." Odkašlala si divoženka. "Nespouštím z tebe oči, protože jsi podle mě strašně krásná, protože si chci vtisknout do paměti tvůj nádherný obličej, pamatovat si ho napořád. V noci, když usínám, myslím na tebe. Přemýšlím, jaké by to asi bylo, smět se tě dotknout. Chtěla jsem tě okouzlit. Dát ti něco, co ti ještě nikdo nedal." Začala se Ru vyznávat, elfka ji pozorně poslouchala. "Napadlo mě, že jednorožce jsi snad ještě nedostala. Nenapadlo mě, že… Že se ti to nebude líbit." Vzlykla divoženka, padla na kolena a pokračovala. "Chtěla jsem se ti jen zalíbit. Abys mě měla ráda, abych tě mohla políbit nebo…Abys se mnou alespoň mluvila." Tekly jí po tváři slzy.
Clarion si klekla k ní. Jemně ji chytla za bradu a koukla jí do očí. "Tak se mě dotkni. Polib mě. Vem si mě." Vydechla. "Okouzlila jsi mě už dávno. Svým nejistým úsměvem. Celou dobu, co jsi procházela kolem, jsem tajně doufala, že mě oslovíš." Ru zamrkala a popotáhla. "A…A co ten elf?" špitla tiše. Clarion se usmála. "To je můj bratr. Viděl, že po mě pokukuješ a snažil se mě, jak on tomu říká, chránit. Je posedlý tím, že mi musí vybrat někoho, s kým budu žít. Chce, aby to byl elf. A tak trochu asi doufal, že to nebude žena." Omluvně ji sledovala.
Divoženka se nadechla a koukla na elfčiny rty, pak do očí a znovu na rty. Clarion malinko přikývla. Ru se tedy odhodlala, zavřela oči a něžně jí políbila.
A ano, bylo to takové, jak si to vysnila. Teď už věděla, že se popere klidně s celým světem, jen aby mohla být s Clarion a s nikým jiným.

Divoženčin sen - část 3.

21. září 2015 v 19:30 | B. |  Povídky
Další pokračování povídky Divoženčin sen.

Rozhlédla se a na obloze před sebou uviděla duhu. Pro sebe se pousmála a opět se rozběhla. Když byl na dohled, zpomalila a šla potichu. Podřepla si a sáhla za záda pro šíp. Přiložila ho k luku a natáhla. Už chtěla vystřelit, ale něco jí zastavilo.
Byla to ruka svírající její zápěstí. Otočila se a spatřila JI. " Clarion…" zašeptala divoženka. Elfka ji probodávala pohledem. " Elaine cáelme, Que'n esse. Elaine an." Pronesla ostrým hlasem, který se k ní vůbec nehodil. Černá očka jen zamrkala.
"Nesmíš mu ublížit. Je to majestátní zvíře. Nesmíš." Divoženka pootevřela pusu. "T-ty umíš…" nestihla to doříct, jelikož jí elfka skočila do řeči. "Umím. Ale nedělám to." Pokrčila Clarion lehce rameny, její šaty se ve větru zavlnily. "Běž." Zašeptala. Divoženka se nadechla, že už něco řekne, že se přizná ke svým citům, ale to co se stalo, ji donutilo mlčet. K elfce se přidal její druh a objal ji kolem ramen tak, že bylo hned jasné, že není nejmenší šance, že by mohly být ty dvě spolu. Elf ji sjel povýšeným pohledem.
Tohle se jí nelíbilo. To, jak ji držel kolem ramen, jak si ji tím přivlastňoval, to ji bolelo. Nedokázala se na to dívat. Otočila se a rozběhla se pryč. Rychle, bez ohlížení. Prosvištěla kolem jednorožce, který se netvářil, že by si toho nějak všiml.
Běžela lesem, nezastavovala. V myšlenkách se jí přehrával majetnický elf. Nenáviděla ho, nenáviděla a to ani nevěděla, jak se jmenuje. Běžela dál a zastavila se, až když jí bolely nohy.
Hned ale zase zpozorněla, protože uslyšela něčí kroky.

Divoženčin sen - část 2.

21. září 2015 v 19:00 | B. |  Povídky
Druhá část povídky Divoženčin sen.

Když se začalo stmívat, nechala tělo na zemi a začala rozdělávat oheň. Zima jí nebyla, byla na to zvyklá a navíc ji hřály jiskřičky vyletující z ohniště.
Zpoza pasu vytáhla kudlu a začala zvíře porcovat, pak maso pověsila nad oheň. Pohlédla na to, co zbylo z jelena a usmála se. "Jednou, jednou ti ulovím něco, po čem toužíš. Jednou tě dostanu. Ale ne tak, jak to dělá každý. Získám si tvou náklonnost." Pomyslela si a v myšlenkách jí vystanula elfka. Hubená, blonďatá a s modrýma očima. Jediná žena, které je ochotna dát své srdce.
Třebaže spolu nikdy nemluvily - tedy mluvily, ale nerozuměly si. Divoženky nemluví vznešenými jazyky. I přesto ji chtěla okouzlit, smět se jí dotknout, snad i políbit. Ale první ji musí ohromit. Proto loví jeleny, trénuje na něco zvláštního. Na něco magického. "Jednorožec." Vydechla.
Hleděla do ohně, než bylo maso hotové. Opatrně ho sundala z klacku a najedla se. Potom vyšplhala na strom, což jí nedělalo žádný problém, protože takové věci dělá už od mala, a lehla si na břicho na jednu z větví.
Spala až do rána, kdy začalo svítat. Seskočila dolů a protáhla se. Zadupala zbytek ohně, spíš tedy jen žhavé klacíky, a nechávajíc jelena svému osudu zamířila hlouběji do lesa. Minula stromové obydlí, rozestavěné kolem paloučku - tady žijí elfové. Zvědavě nakoukla zpoza stromu a pak ji uviděla. "Je snad ještě krásnější." Pomyslela si, a když se jejich oči setkaly, zarděla se a rozběhla se pryč.
Zastavila až u potůčku. Nebyla udýchaná, ale napít se potřebovala. Klekla si a do dlaní nabrala průzračně čistou vodu, přiložila si ji ke rtům. Takhle to udělala několikrát. Začínalo být teplo, na její bronzové kůži se leskly kapičky potu.