Divoženčin sen - část 2.

21. září 2015 v 19:00 | B. |  Povídky
Druhá část povídky Divoženčin sen.

Když se začalo stmívat, nechala tělo na zemi a začala rozdělávat oheň. Zima jí nebyla, byla na to zvyklá a navíc ji hřály jiskřičky vyletující z ohniště.
Zpoza pasu vytáhla kudlu a začala zvíře porcovat, pak maso pověsila nad oheň. Pohlédla na to, co zbylo z jelena a usmála se. "Jednou, jednou ti ulovím něco, po čem toužíš. Jednou tě dostanu. Ale ne tak, jak to dělá každý. Získám si tvou náklonnost." Pomyslela si a v myšlenkách jí vystanula elfka. Hubená, blonďatá a s modrýma očima. Jediná žena, které je ochotna dát své srdce.
Třebaže spolu nikdy nemluvily - tedy mluvily, ale nerozuměly si. Divoženky nemluví vznešenými jazyky. I přesto ji chtěla okouzlit, smět se jí dotknout, snad i políbit. Ale první ji musí ohromit. Proto loví jeleny, trénuje na něco zvláštního. Na něco magického. "Jednorožec." Vydechla.
Hleděla do ohně, než bylo maso hotové. Opatrně ho sundala z klacku a najedla se. Potom vyšplhala na strom, což jí nedělalo žádný problém, protože takové věci dělá už od mala, a lehla si na břicho na jednu z větví.
Spala až do rána, kdy začalo svítat. Seskočila dolů a protáhla se. Zadupala zbytek ohně, spíš tedy jen žhavé klacíky, a nechávajíc jelena svému osudu zamířila hlouběji do lesa. Minula stromové obydlí, rozestavěné kolem paloučku - tady žijí elfové. Zvědavě nakoukla zpoza stromu a pak ji uviděla. "Je snad ještě krásnější." Pomyslela si, a když se jejich oči setkaly, zarděla se a rozběhla se pryč.
Zastavila až u potůčku. Nebyla udýchaná, ale napít se potřebovala. Klekla si a do dlaní nabrala průzračně čistou vodu, přiložila si ji ke rtům. Takhle to udělala několikrát. Začínalo být teplo, na její bronzové kůži se leskly kapičky potu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama